Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s nymburským spisovatelem Richardem Hanusem, který v našem nakladatelství nedávno vydal román Mraky pod vodou. Jak přemýšlí člověk, který přenesl do dobře známých vod tématu drogových závislostí romantiku, lásku i filosofické koncepty? Do jaké míry je románový příběh autobiografický? Můžeme se těšit na jeho další díla? O tom všem se můžete dozvědět v obsáhlém rozhovoru, který s autorem vedla jeho bývalá žena Renata Hanusová a vstoupily do něj Myši z Nymburka.
Dá se říct, že knížka Mraky pod vodou je tvým splněným uměleckým snem?
Je, a zároveň to chci vnímat jako první sen z nějakého seriálového snu, který je pořád o tom samém, jen jeho děj se rozvíjí. Nechci vnímat splněný sen jako něco, co se stane a uzavře se to.
Když zmiňuješ, že plnění snu je něco, co rozvíjí pořád to samé, máš na mysli nějaké určité téma?
Možná. Dám příklad. Pokud sním o tom, že budu třeba jednou naprosto silným vyrovnaným člověkem, tak to představuje nějakou cestu. A každý úsek té cesty vnímám jako dílčí splněný sen, třeba že rozumím svým negativním pocitům, proč vznikají. A v dalším úseku se naučím ty pocity kontrolovat. A v dalším se ony pocity přemění v něco přijatelnějšího. Každá ta etapa znamená dílčí sen, a někde na konci se to může spojit ve velkou změnu.
Vnímám se jako dost zaměřený člověk. Vlastně v životě cítím, že věci jdou z bodu A do bodu B, odkud se může rozvinout něco dalšího a má to podobu nějaké polopřímky. Nejsem roztěkaný souběhy věcí, které bych si chtěl plnit, prožívat nebo v nich něco umět.
Dá se nějak specifikovat tvoje zásadní téma v oblasti umění, literatury?
Můj kamarád se mi směje, že jsem člověk, který neustále analyzuje na psychologické rovině vše, co se děje kolem, všechny interakce mezi lidmi, a dokonce i mezi lidmi i zvířaty. Něco na tom bude. Moje téma by mohla být asi snaha ukázat, jaké jsou motivy lidského chování, toho, co člověk prožívá, a nejen motivy, ale i kulisy a způsoby, kterými se ty věci odehrávají. Všechno zjevné má v sobě nějaké emoční, mentální a motivační podhoubí. Takže mě baví psát vlastně psychologické knihy. Čtenář může s postavami vyrazit na ten trip pocitů a myšlenek a pronikat do příčin podstat věcí. Nedovedu si představit psát něco žánrového, aby to byla komedie, thriller nebo historická kniha.
Moje úhelné téma je určitě lidská duše, vztahy, postavení člověka ve společnosti, postoje a smýšlení. V širším smyslu to jsou sociální témata.
Představuju si to tak, že když si člověk vybírá nějaké úplně konkrétní téma, námět, který bude literárně zpracovávat, tak volí něco, co se jej osobně týká, byl s tím nějak ve styku, nebo to ovlivnilo jeho život. To mě vede k otázce, zda téma drogové závislosti, které v Mracích pod vodou za mě představuje tu nejviditelnější vrstvu, bylo v době, kdy jsi knihu psal, což bylo v první verzi tak třicet let zpátky, pro tebe osobně aktuální.
Promiň, mám někdy dlouhý vedení, až teď mi dochází, kam otázkami směřuješ, já tam furt cpal spíš principy, formu. OK. Téma závislosti bylo tenkrát obrovsky aktuální, ať společensky, tak i subjektivně. Bylo mi nějak přes dvacet. Tenkrát dost velký procento mladých lidí si takzvaně užívalo život, na první pohled, ale pod těmi zlatými odlesky prožitků hryzala existenciální úzkost, bublal tam pocit marnosti z hledání smyslu života, z vykořenění. Před chvílí se změnil režim, a panovaly o tom nějaké hippiesácké představy, jaký ten život a svět bude. Tehdy i ekonomové měli dost hippiesácké představy, jako že předeženeme za pět let Rakousko a tak. A ono se ukázalo, že to byla blbost. Přesně totéž se odehrávalo i na úrovni ontogeneze, vývoje mladého člověka. Měli jsme nějaké sny, a naopak spousta z nás trpěla absencí snu a cíle, protože cesty vyšlapané rodiči, předky, přestaly fungovat.
Byla to hrozně chaotická doba a alkohol s jinými návykovými a psychedelickými látkami v tu dobu měly vícero funkcí. Jedna z nich souvisela s potřebou trochu ztlumit tu bolest, a jiná spočívala ve zprostředkování silnějších prožitků a zpřístupnění sfér hledání dejme tomu smyslu života.
Tenkrát se velmi užívaly houby a tripové papírky s LSD, vše bylo neuvěřitelně snadno dostupné. Kultura doby byla hodně psychedelická. Lidé, kteří brali „tvrdé drogy“, myslím pervitin a heroin, tvořili zcela jinou sociální podskupinu než lidé, kterým jsme říkali „kutíci“, tzn. huliči trávy a konzumenti psychedelik. Já byl tehdy rozkročen mezi spoustou subkultur, ale mezi těmi hledači, byli to hlavně kamarádi z Dobříše, mi bylo asi nejlépe. Vnímal jsem ostrou dělící čáru mezi námi a uživateli tvrdých drog. A já tu hranici vždycky ctil a nepřekročil ji. Můj kontakt s tímto světem se ve skutečnosti odehrával tak nějak na dálku, prostřednictvím kamarádů a časem i skrze vzdělání, v té době jsem studoval sociální práci; vlastně mi přišlo od Boha tohle vnuknutí, že smyslem mého života je pomáhat přesně těmhle lidem, zůstat s nimi a nemuset se u toho osobně zruinovat. A nemuset se metamorfovat do něčeho, čímž jsem nechtěl a neuměl být, třeba podnikatelem, manažerem, nebo i novinářem.
Z tohoto ranku mám poslední otázku a potom se posuneme.
Doba divokých devadesátek je hodně specifická. Jak jsi ji vnímal po těch třiceti letech, když jsi začal Mraky přepisovat? Změnil se nějak tvůj pohled na tu dobu, včetně zběsilého užívání drog?
Změna spočívá v odstupu. Jsou informace, jak to celé dopadlo, jsou informace i o tom, na jakou loď jsem v proudu vývoje společnosti naskočil. Zmizel strach a taková ta ztracenost, ve které jsem trpěl úzkostnými, velmi pochybujícími prožitky. Jak tohle dopadne, kam se to všechno řítí. To vím, že se to dořítilo do nějakých úplně jiných vod. Tím pádem jsem nyní klidný, když se na tu dobu dívám. Je tam trochu takového vydechnutí, že to vlastně dopadlo docela dobře. Samozřejmě ne pro všechny lidi, co jsem znal. Pro mě, a mám pocit, že i pro společnost, to ale dopadlo celkem fajn.
Zjišťuju, že mentálně nejsem v žádném případě takový ten boomer, který by tou dobou nyní opovrhoval, začal ji nějak odsuzovat nebo k tomu všemu měl nějaké hodnotící přípodotky, že se to mělo dělat líp, že se mělo žít jinak. Já mám tu dobu furt rád. Třeba poslouchám pořád téměř výhradně muziku devadesátých a osmdesátých let, jako Dead Can Dance, Laibach, The Cure, Legendary Pink Dots, Pixies. To má pro mě furt živou duši. Zkoušel jsem nějakou současnou alternativně popovou muziku, třeba Vesnu nebo Pam Rabbit, což nějakou duši určitě má, ale není to ta moje. Ale to je asi úplně normální, že v té době, kdy hltáš to krysí mlíko života a spěješ v dospělého člověka, tak tě to zformuje asi nejvíc.
Můj vztah k téhle stránce devadesátek je veskrze kladný. To, co se dělo v té době společenskoekonomicky, respektive ten důraz na rychlý, morálkou nepolíbený úspěch, vytváření nějakých mocenských a finančních struktur, to mě sralo už tenkrát. Přišlo mi to strašně vzdálený, že se někde na diskotéce střílej nějací podnikatelé, to jsem si říkal: aha! Zase zprávy z jiný planety. Ale i tyhle věci charakterizovaly devadesátá léta a zkultivovalo se to, tím nemyslím, že by se to nějak zásadně změnilo k lepšímu. Lidi pořád blbnou, ale přijde mi, že už u toho tolik neriskují. Ty rizikové věci, co umí dodávat výjimečné prožitky, zpřístupňovat nové sféry bytí, což byly tenkrát drogy a chlast, jsou myslím nyní na zjevné úrovni bezpečnější. Pařím na počítači, nebo jsem v nějaké internetové komunitě, a je to míň destruktivní. Samozřejmě i na internetu můžeš narazit na nějakého catfish hajzla, co tam číhá pod kořenem a zneužije tě, přesto to globálně vnímám jako míň nebezpečné než si prát piko do žíly.
Vyžadoval přepis rukopisu Mraků velké změny?
No. Byly to obrovské změny, co proběhly ve dvou etapách. První etapu tvořil samotný přepis papírového rukopisu. Po formální stránce mi nevadilo, že jsem to tehdy psal mladým, chaotickým, fragmentovaným jazykem, který zároveň splýval v obrovské shluky dlouhých odstavců, ale vím, že jsem tenkrát byl pod vlivem nějakých knih, a tak jsem to psal trochu jako Jáchym Topol, trochu jako Jack Kerouac nebo William Burroughs. Takže jsem to nebyl já. A tak jsem zcivilněl formu.
Dějově jsem do toho ale taky říznul hodně. Hlavně v druhé půlce knihy. Původní Mraky pod vodou byly více kronikou života takového polofiktivního člověka a jeho čtvrtfiktivních přátel. Jak už to u kronik bývá, chyběl nosný příběh a jasná pointa. Tak jsem to tam dal. Jednak jsem se věnoval Mikyho procesu uzdravení a stabilizace a jednak příběhu jeho lásky s Evou jako metafoře třímání, ztráty, hledání a nalezení něčeho nového. Tyhle linky byly v původní knize osekané a velmi otevřené. Já tu knihu zřejmě dost zčitelnil. Dal jsem jí příběh a dal jí atributy, která knihy asi mají mít.
Druhý zásah nastal pod knůtou nakladatelství, které mi položilo kudlu na krk a řeklo: Zkrať to o padesát procent, jinak tě zabijem (smích). Ty změny samozřejmě nesu s určitou tíží. Týkaly se ořezání nikam nevedoucích dějových odboček, které byly ale zároveň vtipné a zábavné. Většinou šlo o promluvy ústy vedlejších charakterů, Šašlíka nebo Mauzise. Poskytovaly jiný pohled na děj, dávaly tam tu komparativní rovinu, což je vždycky dobré, vidět věc z více úhlů. Tyhle pasáže šly pryč, takže ta kniha pak může působit nějakým až depresivním, na drát ořezaným vajbem, kdy sedneš na černého koně do pekla a jedeš, aniž by ses u toho pousmál. Ale stalo se, a díky tomu zkrácení to vyšlo, takže taky žádný zle.
Když píšeš, tak to děláš s lehkostí, že to jde samo, nebo musíš někdy používat vůli?
No, nepoužívám vůli. Je to velký lauf. Musím vevnitř cítit pocit rozpínání, že se příběh rodí, začíná nějak kvasit a kynout. Není to jen v hlavě, cítím to v celém těle. Neodbytné puzení „sedni a piš“, a v tu chvíli jsem fakt Kerouac, který napsal Na cestě za čtrnáct dní, kdy to namlátil na několik set metrovou roli dálnopisného papíru. On navíc u toho byl na drogách, já ne. Cítím se ale nějak podobně a pak ta tvorba jde strašlivě rychle, obětuju tomu veškerý volný čas, a přiznám se, že i část pracovního. Jakmile můžu, sednu k tomu a tvořím v obrovské euforii. I když je děj smutný, depresivní nebo zoufalecký, já se tak necítím.
Je něco, co je při psaní pro tebe obtížné?
Nejtěžší je vytvořit příběh, pokud ho nemám v hlavě hned na začátku. Většinou mám na začátku ale jenom náladu a výchozí situaci. Po nějakých deseti procentech obsahu, po té expozici, nastává obrovské riziko, že nevymyslím dějový oblouk, příběh, a že to celé půjde do háje. Tvoří to na mě tlak, napiš to tak, aby bylo jasné, že si lidi řeknou: Aha, tahle kniha je o tom, že Billy potkal Jennifer přesně v téhle chvíli a z těch důvodů, které jasně vedou k potvrzení teze, že láska je úžasná (smích).
Ale u mé druhé knihy, Z mlhy, která mi zatím leží v šupleti, byla situace jiná. Tam jsem měl celý příběh okamžitě v hlavě, ještě, než jsem napsal první větu. Je to story o mnohonásobně tabuizované lásce, přičemž se ukáže, že onen vztah je ve skutečnosti, z jedné strany, motivován pouze temnotou a zlem. Ukazuje, jaký průser je, když se psychicky zraněný, naivní člověk setká s psychopatem, jak ty dvě osobnosti do sebe zapadnou jak skládačka. Teď si s hrůzou uvědomuju, že knihu o 260 stranách strojopisu jsem napsal za měsíc a půl. To nemůže být v lidských silách pracujícího člověka přece…
Obdivuju autory, co příběhy chrlí tak, že jsou úžasně poutavé, a přitom formálně stručné, ať jde o nějaká krátká videa nebo komiksový pás několika obrázků. Ale já nejsem povídkář. Potřebuju rozlehlý hřiště.
Jak prožíváš ten stav, kdy je kniha dopsaná, vytištěná, je venku a nastává nová fáze. Jde ke čtenářům, ty ji nějakým způsobem propaguješ…
Tahle fáze je rozhodně těžší než tvořit příběh, natož psát. Já jsem divnej. Třeba v tom, že mě věci baví, jen pokud se dějí. Píšu, namlátím za pár týdnů rozsáhlou knihu, napíšu poslední tečku a v ten moment je to nejhezčí v prdeli. Furt to ale ještě jde. Začíná období nějaké práce: čtu si to po sobě, zedituju to. Pak, když je klika, nebo jiná možnost to vydat, nastává ještě větší dřina: handrkuješ se s redaktorkou, dějí se technické věci kolem korektur. Tohle mě ještě trochu nějak baví, protože je super, že proces jde k vydání. V čem jsem ale reálně divný nejvíce – a mám to i v jiných oblastech – neumím se vůbec radovat z něčeho, co dobře dopadlo. Třeba, když Slavia vyhraje titul, tak na mě padne taková prázdnota a smutek, nedovedu mít radost. Dokážu to trochu předstírat, abych si nepřišel jako úplný magor. Ale ta liga, když se hraje, tak mě extrémně baví, hrozně si přeju, aby Slavia vyhrála každý zápas, ale když se to stane, je mi divně.
Takže moje radost ve chvíli, když jsem vezl z Úval vytištěné knihy, byla trochu fake. Respektive během několika hodin se moje pocity proměnily v prázdnotu. Prásknu na sebe ještě jednu věc. Já pak dokonce začínám hotové dílo nenávidět. Opovrhovat jím. Říkám si: vždyť je to strašně slabý, jak se to někomu může líbit, jak to, že to vydali, to jsou všichni blbí? Přestávám mít k dílu vztah, vzdaluje se ode mě, už s tou podobou nemůžu stejně nic udělat. Naštěstí se to časem, v horizontu měsíců, nějak zneutralizuje a já se k tomu třeba vrátím s nějakým normálním prožitkem.
V tyhle chvíle je to pro mě ale extrémně náročné. Když to přirovnám, dílo je jako potomek, na kterého se vykašlu hned, jak se narodí.
No a dělat svému umění PR? To je největší peklo. I toho odloženého potomka mám trochu nějak rád a strašně se mi příčí vzít ho někam na tržiště a vyvolávat: „Hele, tajdle můj Standa už umí ve čtyřech letech číst, tak ho poslouchejte, von vám něco přečte, dejte dvacku…“ Prodávání něčeho tak niterného, jako je tvorba, mi dělá vyloženě blbě. Vždy mi vadily i veřejné prezentace, ať to byly koncerty, nebo teď autorská čtení. Očekávaná hrdost, radost apod. v porovnání s nervozitou předtím a až depresivním útlumem poté fakt nestojí za to.
Mám sice radost, když se to lidem líbí, ale je to taková utlumená radost.
Přichází k tobě už nějaká nová inspirace na další dílo?
Jo. Vlastně dvě. Jedna je onen typický příklad, kdy nemám vůbec příběh. Nedávno jsem byl na Svaté Lucii a zažil jsem tam situaci, která mě vykolejila. Týkala se vztahování se. S tamními lidmi, s jednou konkrétní ženou. To bylo tak rozhazující, a přitom tak hypotézově bohaté, narvané tisícem prožitků, třemi tisíci otázek a nulou odpovědí na ony otázky, že jsem si řekl: tohle je situace, kterou by měla začínat moje nová kniha. Vůbec nevím, kam to dějem půjde dál, rozhodně nebudu psát nějaké fikce o tom, jak si bílý chlap přiveze do Evropy černou ženskou, protože o tom vím naprostý prd a nechce se mi do toho vciťovat. Situace jen nahazuje téma, dejme tomu, že bych chtěl, aby kniha byla o tom, jak se Narcis smířil s Goldmundem. V Hessově knize se sice smíří, ale jen na chvilku. Narcis ke konci knihy říká Goldmundovi: „hele, už seš starej, jediný, co umíš, je dělat sochy, tak udělej výzdobu pro náš klášter, ve kterým jsme spolu vyrůstali, protože já vím, že ty sochy budu skvělý, tak niterný tvým divokým prožitkem života.“ Goldmund udělá ty sochy a je to dokonalý, mniši z celý Evropy tam jezdí a padají nad tím ve zbožnosti na zem, jenže Goldmund řekne – stejně jako já, když napíšu Mraky pod vodou a vydám je – „přestalo mě to bavit, já žádný sochy už dělat nebudu a já odcházím na cesty, zase se jdu toulat.“ Jenomže už mu je strašně let a na těch cestách onemocní a vrátí se do kláštera zemřít a říká Narcisovi: „Já jsem věděl, že tahle cesta už neměla být, ale já jsem ji musel podniknout…“ Takže nesmířil se Narcis a Goldmund, nesmířil se rozum a vášeň, nesmířil se Animus s Animou. Já bych je chtěl smířit. Divokého, destruktivního otce ve mně s moudrou, mírnou a racionální mámou.
Druhá věc, co mi kvasí v hlavě, možná bych chtěl udělat hluboké, detailní rozhovory s lidmi, kteří se vyhrabali se závislosti, pomocí sebe, léčby, Boha, a vypověděli by konečně svědectví, které, když se to dobře udělá, pomůže k rozmělnění předsudků společnosti vůči takovýmto lidem.
Je něco, co bys chtěl čtenářům nebo potenciálním čtenářům vzkázat?
Jo. Jsem rád, že umění mezi lidmi nevyhasíná, že je to něco jako základní potřeba, asi všech lidí, i když někdo třeba poslouchá Marka Ztracenýho, tak je taky svým způsobem v tu chvíli kulturní, jen to je věc vkusu. Byl bych rád, abychom všichni v sobě pěstovali nějaký cluster, ve kterém se daří umění, jeho vnímání, konzumaci, jeho produkování, ať už je to cokoli.
Protože umění může být i stát někde v prachu na sídlišti, čekat na manželku a u toho botou tam něco automaticky namalovat do toho prachu, i to je mandala, kterou pak spláchne déšť a vítr. I to je umění. Tvořme. Není to přece zas taková dřina.
Krásný vzkaz, děkujeme.
Já děkuju za hezký a dost náročný rozhovor, čekal jsem jej trochu plošší, ale…
V tuto chvíli se ozývá od vedle důrazné myší pištění:
Moment!!!
Takže myši se ptají ústy…
Chlupáče! Já bych se chtěla mými ústy za všechny myši zeptat…
Ano?
No…Když jsi psal ty Mraky, myslel ‘s u toho na myši a vystupujou tam myši?
Na myši jsem rozhodně myslel často. Většinu knihy jsem napsal tady v kuchyni, takže jsem slyšel, jak vedle lomozíte a chodil jsem si k vám dělat přestávky…
Ale myš ani potkan v Mracích nevystupuje. Zato vám mohu slíbit, že ve zmíněném románu Z mlhy vystupuje černobílý potkan jménem Myška a rozhodně tam nemá jen epizodní roli…
No tak jo, aspoň něco…
Mraky pod vodou
Román podle skutečného příběhu, kde hrají hlavní roli drogy, ale především láska
94 skladem (dostupné na objednávku)