No Widgets found in the Sidebar

Marpa – tibetský rebel

250 

V knize najdete 12 příběhů, popisující duchovní vývoj mladého Milarepy za pomoci tvrdých metod tibetského učitele Marpy.

Dostupné na objednávku

Popis

Při čtení kníhy Marpa – tibetský rebel se ocitneme v dávném Tibetu, kdy učitel Marpa navenek tvrdě, ale s vnitřní laskavostí vzdělával své žáky. Nahlédneme do výuky plné netradičních prostředků vedoucí k Osvícení… Co adepti náročné nauky zažívali, je ale kořeněno lehkou nadsázkou a humorem.

Kniha obsahuje 12 příběhů, které popisují duchovní vývoj mladého Milarepy, který se pod vedením přísného Marpy stal jeho následovníkem. V Tibetu se Marpova škola vepsala do dějin a v budhistickém světě je známá doposud.

Knihu ocení příznivci budhismu, milovníci Himalájí a tibetské historie. Zapůsobí i esteticky, obsahuje spoustu krásných ilustrací od Radovana Hrabého na křídovém papíře.

V nabídce máme i audio verzi.

Parametry knihy: 91 stran, pevná vazba

 

Ukázka z knihy

 

VESMÍRNÝ VÝLET
 

Jednoho překrásného rána šel Marpa do chlívku podojit kozu. Tuhle činnost měl rád a vždy si s kozou popovídal o problémech, které je oba trápily. Koza se mu vždy odvděčila hojností lahodného mléka. Když podojil, přišel do kuchyně, sezval své žáky a manželku. Začal rozlévat z dřevěného vědérka do misek čerstvé, ještě teplé kozí mléko. Vtom však někdo prudce zabouchal na dveře. Marpa nervózně zavrčel, ale šel otevřít. Ve dveřích stáli dva mniši. Byli slavnostně ustrojeni, jako nějací vyslanci, a uctivě se před Marpou uklonili.

Ten se na ně podíval a zeptal se jich: „Nechcete kozí mléko? Je čerstvé, před chvílí jsem ho nadojil od své dlouholeté přítelkyně…“
Mniši na souhlas přikývli a posadili se za stůl vedle žáků, kteří srkali vychvalované kozí mléko. Starší z mnichů neotálel a chtěl rychle sdělit své poslání: „Vážený učiteli, Marpo! Světče, Marpo! Vysílá nás k tobě náš hlavní láma. Donesly se k nám zvěsti o tobě a tvých žácích. Láma je zarmoucen z toho, co se tady děje. Chodíte mezi lidi, chodíte do hospod a znesvěcujete naše posvátné poslání. Dokonce se k nám doneslo, že se v hospodě tancovalo na svaté písně! To je rouhání! Poznání a duchovní práce patří do klášterů a ne mezi prostý lid! Náš láma tě má ale v úctě, také se doslechl o tom, jak si zázračně vyléčil chromého hospodského. Ví, že máte veliké výsledky, ale to se nesmí dít na ulici nebo mezi obyčejnými lidmi! Tohle je naše výsada – výsada mnichů v klášterech. Tam se nachází posvátné poznání a osvícení, tam je to pravé místo pro meditace! Proto vás všechny náš svatý láma žádá, abyste přišli mezi nás – do kláštera. Tam vám vytvoříme ty nejlepší podmínky pro duchovní růst. Nebudete se muset o nic starat, vše bude zajištěno. Přizpůsobíte se našim pravidlům a budete mít bezstarostný život. Potom můžete jen a jen meditovat a duchovně se vyvíjet.“

Marpa přísně pokyvoval hlavou, drbal se na ní a občas si hlasitě usrknul mléka. Když mniši dokončili svá kázání, odpověděl: „Já tedy nevím, jestli je to rozumné, jít s těmi holomky do kláštera.“ Ukázal na své žáky, kteří si neustále vyzývavě dolévali do misek kozí mléko a hlasitě ho popíjeli.
„Nevím, nevím! Ono to s nimi vůbec není jednoduché! Umí toho už hodně, to je pravda! Ale všude mi dělají jenom ostudu! Musím jim v jednom kuse nadávat! Nemají žádnou kázeň!“
Mniši chápavě pokyvovali hlavou a Marpa nenápadně mrknul na své žáky a vyslal k nim myšlenku, kterou dovedli přečíst jen oni. Chlapci porozuměli, rychle dolili do misek zbytek kozího mléka a hltavě ho vypili.
Milarepa pak vstal, ukázal na vědérko, ve kterém bylo mléko, a pravil: „Marpo! To tvoje mléko je dnes pěkně hnusné!“
Mezitím všichni žáci povstali a seřadili se před stolem. Stáli čelem ke svému učiteli. Ten se nechápavě podíval na mnichy, kteří seděli za jeho zády. Chtěl dolít hostům zbytek mléka z dřevěného vědérka, bylo však prázdné.

Milarepa pak pokračoval v hanění kozího mléka: „To mléko bylo tak hnusné, že ti ho musíme vrátit! A to hned!“ Jako na povel se všichni tři otočili, stáhli si kalhoty, vystrčili holé zadky a z nich jim začalo stříkat kozí mléko, které prostě jenom prošlo jejich zažívacím traktem. Marpa na nic nečekal a uskočil hbitě stranou. A tak veškeré mléko ze zadků jeho žáků postříkalo navoněná slavnostní roucha těch dvou mnichů, kteří seděli za stolem. Nemohli utéci a byli úplně zmáčení. Když chlapci dokončili toto umělecké číslo, odešli dveřmi ven z kuchyně, jakoby se nic nestalo. Marpova manželka jenom koulela očima a polohlasně si pro sebe opakovala: „Taková ostuda! Taková ostuda!“ Utěrkou čistila mnichům jejich róby a uctivě se jim omlouvala.
Marpa jenom smutně roztáhl ruce a dodal: „Vidíte? A tohle mi dělají pořád! A vy byste chtěli mít tyto holomky v klášteře? Vždyť by to byla katastrofa!“
Mniši byli rudí vztekem a jenom kroutili hlavami. Na nic dalšího raději nečekali, zvedli se od stolu a rychle odcházeli ke dveřím – pryč z tohoto zvrhlého domu!
Marpa jim na rozloučenou mával a křičel: „A pozdravujte vašeho váženého lámu. Vyřiďte mu, ať taky někdy zajde na kozí mléko…“

Potom rychle běžel do chlívku, kde se smíchy váleli jeho poslušní žáci. Marpa jenom řekl: „Tak a setřásli jsme je! Ale na jak dlouho? Příště musíme vymyslet něco účinnějšího! Chlapci, tak jsme se zasmáli, ale práce čeká. Honem, pojďte. Jde se!“ a rychle vyhnal žáky z chlívku. Odvedl je do nové meditační místnosti a usadil na koberečky s jejich vyšitými jmény. Ta jména vyšíval sám Marpa a bylo to vidět! Ne, že by byl nešikovný vyšívač, ale písmena se trochu kroutila. Prostě to nebyla ženská ruka znalá vyšívání, ale ruka učitele – ruka nervózního učitele.

Žáci seděli kolem Marpy na svých kulatých kobercích v trojúhelníkové formaci. Jejich učitel měl opět v ruce tubus se svou vzácnou knihou a chystal se z ní číst. Pro žáky to byly vždy chvíle štěstí, protože se pokaždé dověděli něco nového, co posunulo jejich pochopení správným směrem dopředu. Marpa se nadechl a pravil:
„Tak, holomci, nejdříve vám řeknu, o čem vám budu číst! Dnes si něco řekneme o zázracích! Protože to, co budete zanedlouho prožívat, by mohlo v mnohých lidech vzbuzovat dojem, že děláte zázraky! Ale všechno je to jinak!“

Opatrně rozvinul knihu na správném místě a začal číst: „Co je to zázrak? Je to situace, kterou si lidé ve svém momentálním stupni chápání nedovedou vysvětlit! Zázraky mizí, když lidé chápou podstatu a smysl takové situace. Často je pohled na zázrak jenom nepochopení a neznalost. Lidé však tvůrce zázraků oslavují a klaní se jim, protože sami nenacházejí vysvětlení, proč a jak se udála ona záležitost. Každý zázrak se dá vysvětlit, dá se dokonce i naučit, jak ty tolik obdivované zázraky tvořit. Mnohdy jde jenom o přesun energií, tedy informací, ze kterých je tvořena hmota. Takže všechny zázraky ve fyzickém světě lze vysvětlit, dokonce je lze vědomě vytvářet a pro duchovně vyspělé bytosti to není žádný problém. Jsou to záležitosti jako levitace neboli létání, oproštění se od zemské tíže. Není to nic jiného než splynutí s energií Země a nebes a vložení části vědomí mezi tyto dva póly.“

Pak se podíval na chlapce a řekl Milarepovi: „Viď, Milarepo, že to jde, pokud se nebojíš? To jsme si před nedávnem vyzkoušeli, ty strašpytle!“ a pokračoval dál ve čtení: „Lidé považují za zázrak takzvanou materializaci a dematerializaci – což je práce na skládání a rozložení hmoty. Není to však žádný zázrak, je to opět pouze přesun energií za účasti vědomí duchovně vyspělé bytosti. Tyto takzvané „zázraky“ svede každý člověk! Musí se ale nejdříve zbavit svého negativního principu! Lidské ego je destruktivní činitel, a proto, aby nedošlo ke zneužívání těchto sil a energií, můžou tuto práci a činnosti zvládnout pouze lidé, kteří potlačili své vlastní ego. Pokud se to lidem povede, tak už nikdy nic nezneužijí ve svůj prospěch a často ani nevyužívají své schopnosti pracovat s energiemi ke tvoření zázraků. Je tu však jeden opravdový zázrak! Tento jev je považován za zázrak proto, že se nedá nikým a ničím ovlivnit. Nikdo ho nemůže vytvořit nebo nacvičit duchovní prací! Je to neopakovatelný zázrak akceptovaný ve všech duchovních a tedy i nehmotných sférách. Tento zázrak nastává, když se bytost rozhodne, a to zcela dobrovolně, jít správným směrem vývoje! Zázrak se tedy jmenuje: svobodné rozhodnutí jít tvůrčím směrem, pozitivním směrem, směrem vedoucím ku prospěchu veškerého bytí! K tomuto zázraku dospěje jednou každá bytost, a to vlastním pochopením – tohle se nedá naučit a vyčíst ze žádné knihy na světě. Pochopení musí přijít přes prožitky na vlastní kůži. Je to záležitost každé individuality a k pochopení se dobere každý sám prostřednictvím svých zkušenosti a poznatků.“

Marpa sroloval knihu a vážně řekl: „Tak si to zapište za uši, holomci! Neděláte žádný zázrak, když létáte nebo vědomím vyrábíte hmotu jakoby ze vzduchu. To všechno svede kdekdo. Je to normální a dá se to naučit! Ale přivést někoho ke správnému rozhodnutí, a to tak, aby se rozhodl svobodně, a on pochopí a rozhodne se správně – to je ten jediný zázrak! Holomci!“ Marpa odložil tubus se svou knihou, podíval se na své chlapce a přísně jim řekl: „Dnes se trochu provětráme! Uděláme si výlet! Chytněte se za ruce a ponořte se do stavu bez myšlenek. Propojte energie Země a nebes. Dnes odpoutáme vaše myšlenková těla a pošleme je na cestu prostorem. Vše se bude dít za plného vědomí. To znamená, že budete vidět to, co vidí vaše myšlenkové tělo, a to i na nepředstavitelnou vzdálenost. Poplujeme tedy fyzickým prostorem našimi nefyzickými – myšlenkovými těly. Poplujeme rychlostí myšlenky, proto se držte stále pohromadě a následujte mě!“

Marpa ještě dovysvětlil, že toto myšlenkové tělo je neustále spojeno s fyzickým tělem malým myšlenkovým paprskem končícím ve fyzickém těle v oblasti podbřišku. Dodal, že se všichni musí dobře soustředit, protože nepozornost nebo vyrušení má za následek okamžitý návrat do fyzického těla. Marpa pokynul k uzavření toku myšlenek a k propojení sil Země a nebes. Najednou jeho žáci uslyšeli jenom jeho hlas. Nebyl to však hlas, ale komunikace pomocí jedné cílené myšlenky, jednoho obrazu. Všichni tři se jakoby vznesli nad svá těla, viděli je z výšky a slyšeli Marpu: „Tak, chlapci, vznášíte se myšlenkami a teď začneme stoupat výš a výš…“

A opravdu – prošli stropem, jakoby tam ani nebyl, a viděli dům z výšky. Stoupání nabíralo na rychlosti a tři myšlenková těla se vznášela nad oblaka. Chlapci viděli horské štíty Himalájí a stoupali ještě výše do nebe. Uviděli zakřivení zemského povrchu a proletěli zemskou atmosférou jako závanem mlhy. A teď, z té výšky, prvně viděli Zemi. Byla to koule! Stoupali ale dál! Minuli Měsíc, Země se rychle vzdalovala a mizela před očima. Za nimi byla vidět jenom světelná stopa, něco jako nit – to bylo ono spojení s fyzickým tělem. Nitě byly tři a chlapci se drželi neustále pohromadě. Přibližovala se veliká červená planeta. Byla větší než Země, ale nevypadala, že by na ní byl život. Neviděli žádnou vegetaci, neviděli žádnou vodu, jenom stopy po hlubokých vodních veletocích.

Chlapci tím byli ohromeni. Pokračovali dál vesmírem. Necítili chlad ani teplo, všechno však vnímali zcela reálně – byli tady! Když minuli planetu s velikým prstencem, uslyšeli Marpův hlas: “ Kde zase lelkuje ten rošťák?!“
A opravdu: Najednou bylo vidět jenom dva myšlenkové paprsky. Jeden žák se někde zapomněl nebo ztratil. Začalo jeho hledání. Rychlost se zvyšovala a Marpa opět promluvil: „Kde se jen mohl zaseknout? Poletíme rychleji, tak se nelekejte! Zdaleka neletíme rychlostí myšlenky, napoprvé letíme jenom „zahřívací“ rychlostí.“
Potom se vše ohromně zrychlilo! Dva zbylí chlapci létali sem a tam. Najednou byli u slunce, pak se mihli kolem nějakých dalších planet, aniž si stačili v té neuvěřitelné rychlosti všimnout, jak vůbec vypadají. Pak se v momentě zastavili před Zemí, a to před místem, odkud vybíhaly tři světelné paprsky myšlenek. Šli za nimi a pronásledovali je jako stopaři. Konečně našli svého kamaráda. Stál na měsíčním povrchu a pozoroval kráter – on skoro vlastně nestál, jen se lehce vznášel nad povrchem. Zapomněl se tady!

Marpa pravil: „Tak, a teď domů. Pro dnešek to stačilo!“
V mžiku se vše urychlilo. Až teď chlapci pochopili, co to je rychlost myšlenky! Okamžitě se probrali a byli zpět ve svých fyzických tělech. Marpa právě tleskl a dal tímto zvukem příkaz k okamžitému návratu zpět, jako když se člověk prudce probudí z hlubokého spánku. A najednou byli zase tady, v meditační místnosti.
Marpa měl na tváři přísný výraz a zatahal provinilce za obě uši. Byl to onen žák, který se vždy opožďoval. Často všechno popletl nebo zapomněl. Ten, co se musel do jeskyně zazdít ještě jednou. Jeho kamarádi ho měli i přesto rádi a vždy se mu snažili pomoci.
Marpa nadával: „Víš, co mě to stojí energie, vykopnout vás takhle do vesmíru? A ty se zapomeneš na Měsíci! To tě mám hledat po všech galaxiích? Příště poslouchej! Když řeknu: držte se pohromadě, tak budete pohromadě! Je to jasný?“
Marpa se zvedl a nechal chlapce o samotě. Ti vzrušeně diskutovali o úžasné cestě. Toho večera nemohli usnout a vše probírali znovu a znovu.

Příští dny vyučování pokračovalo a Marpa učil své žáky, jak se dá tímto způsobem samostatně cestovat. Jak mohou svá myšlenková těla propojit s aktivním vědomím a tak otevřít nový rozměr vnímání a chápání. Všechno to trvalo několik týdnů a chlapci zvládli samostatné cestování fyzickým prostorem. Často nacházeli svého opožděného přítele na Měsíci, protože ho fascinovaly krátery a nic víc ho nezajímalo.

Jednoho dne Marpa pravil: „Víte, proč tohle všechno vlastně děláme? Proč cestujeme? Takhle se začíná vaše vědomí otevírat, rozšiřuje vaši kapacitu informací. Zanedlouho totiž budete muset přijmout obrovské množství nových informací, tedy nové energie, a vaše vědomí na to musí být připraveno!“
Další dny cvičení polevilo a Marpa nechal své žáky odpočinout. Občas spolu zašli do hospody a tam nastala vřelejší atmosféra. Jejich učitel na ně najednou přestal být přísný a dokonce se začal chovat jako jeden z nich. Chlapci ale tušili, že se chystá něco velikého. Uměli toho už dost, cítili však, že ta největší zkouška se teprve blíží.
Marpa dobře věděl, co přijde, a důkladně se na příští dny připravoval. A tak po odpočinku přišla na řadu opět práce.

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.