Projekt k výročí 400 let od napsání světoznámého díla Labyrint světa a ráj srdce.
Co se v článku dozvíte?
- Co mají společného rok 1623 a 2023.
- Kolikátá prababička mohla napsání díla zažít.
- Čím je dílo stále živé.
- Jaký je rozdíl mezi labyrintem a bludištěm.
- Jak je možné filosofické téma zprostředkovat žákům prvního stupně základní školy a jak se s ním vypořádali.
Chýlil se ke konci rok 1623, počítaly se stejné dny jako letos, protože shodou okolností posledního vycházelo také na neděli, a Jan Amos Komenský dopisoval Labyrint světa a ráj srdce. Právě zbankrotovalo císařství, Evropu sužovala Třicetiletá válka a na jaře následujícího roku bylo katolictví vyhlášeno za jediné legální vyznání…
Protestantskému knězi a učiteli se podařilo alegoricky ztvárnit obraz zkaženého světa plného zavádějících přetvářek, skrývaných i zjevných neřestí, mezi kterými poutník bloudí, dokud neuslyší hlas, „vrať se, vrať se do svého srdce a zavři za sebou dveře“…
Dílo vyniklo svou nadčasovostí, bylo přeloženo do dvaceti jazyků a svým způsobem je aktuální dodnes.
Jak jsme na tom koncem roku 2023? V Evropě se válčí, vprostřed srdce Evropy střílí… Víru nám sice nikdo nenakazuje nebo nezakazuje, ale že bychom byli tolerantní, se také říct nedá. Bloudíme ve změti dezinformací a psychologických manipulací, klopýtáme o vyprofilované neřesti, ne o mnoho jiné, jen v dobových šatech.
Východiskem, zdá se, stejně jako před 400 lety anebo ve starověkých labyrintech se stvůrami je sjednocující Láska a usebrání se do Podstaty.
K tomuto významnému výročí jsme v prosinci zrealizovali zážitkový projekt s prvky artefiletiky a tvořivé dramatiky pro děti ze ZŠ Kocbeře na Trutnovsku.
Když jsem plánovala a těšila se, jak si o „svátcích srdce“ udělám čas na sepsání článku, stejně jako kdokoli jiný jsem netušila, jaká rána Česko těsně před Vánoci zasáhne. Sama otřesena mnohonásobnou vraždou na Filozofické fakultě Karlovy univerzity jsem zapochybovala, zda je na téma vhodný čas a bude-li někoho zajímat. Myšlenky či snad meditace mne však dovedly k tomu, že tím spíš by nás to naopak zajímat mělo. Možná svět právě ukázal „ve vší parádě“ tvář labyrintu a my se uchylujeme k otevírání srdcí…
Pojďme se tedy podívat, jak jsme to uchopili s malými žáčky… Proč tak těžké téma s malými? Sama jsem byla nejistá, jak to zvládneme, ale výročí je prostě letos a vlastní dítko chodí do venkovské dvoutřídky, kde jsou spojeni prvňáci a druháci. Brala jsem to tedy jako výzvu k zajímavému experimentu…
Nejdříve jsme se pokusili zhruba si představit, kolik je 400 let. Nakreslili jsme si časovou osu a na ní vyznačovali prababičky. První prababička šesti až osmiletých dětí mohla zažít napsání Čapkovi Dášenky v roce 1933, kdy mohla být podobně stará jako tyto děti. V polovině času, tedy v roe 1823 byla slavná Babička už babičkou tehdy tříleté Barunky. Kdyby všechny prababičky rodily ve dvaceti letech, za 400 let by jich mohlo být osmnáct a té, která rok 1623 zažila, by teoreticky mohlo být asi 15 let. Kdyby však rodily ve třiceti, máme prababiček jen dvanáct. Vzhledem k tomu, že také samozřejmě každá babička nebyla prvním dítětem v rodině, věk matek se lišil, každý má tedy jiný počet prababiček.
Vysvětlili jsme si pojmy. Na otázku, co je labyrint, některé děti dokázaly odpovědět, že bludiště.
Málokdo však ví, že je to odpověď správná i nesprávná současně. Pojmy nám splývají a po staletí je libovolně zaměňujeme, rovnítko mezi nimi je tedy v současnosti správné, ale nebylo tomu tak vždy.
Původně labyrint znamenal druh bludiště, posvátnou stezku, která má určitý počet symetricky uspořádaných okruhů, kde každý okruh představuje daný úsek duchovní cesty, kterou adept kráčí do středu. A přestože dlouho kličkuje, nemůže zabloudit, oproti ostatním bludištím je cesta jen jedna. Proč se tradičně mělo dojít do středu? Střed labyrintu symbolizoval nitro člověka, cesta k němu kroky k Poznání.
A co máme vprostřed hrudi? I ti prvňáčci vědí, že srdce. K pravému poznání zpravidla nedocházíme jen rozumem, ten nemusí být vždy nejlepším rádcem. I Komenský upozorňuje na zavádějící myšlenky a sám, coby hlavní postava Poutníka, rozpoznává, že aby překonal labyrint světa, musí přestat poslouchat své průvodce Mámila a Všudybuda.
Autor sice myslel labyrint ve smyslu bludiště, v kterém bloudíme, ztrácíme se a máme najít východisko, zároveň je však zřejmé jeho povědomí o mystické podstatě. V různých kulturách se praktikovaly rituály, nejen ryze duchovní, přesto s láskou spojené, kdy například jinoši měli najít v labyrintu pannu. Pro názornost jsme „putovali“ nejdřív pastelkami vytištěným labyrintem samostatně a ve dvojicích jako soutěž, kdo se stejně dlouhou cestou, ale jinudy, dříve dostane k lásce.
Kvůli poznání, chceme-li se dostat k jádru věci, je potřeba něco rozlousknout. Ukázali jsme si tedy vlašský oříšek, který nám měl být znamením na cestě labyrintem. Přišli jsme na to, jak moc se nám jako symbol k celému tématu hodí. Ořech vypadá jako labyrint s cestičkami, zároveň je jádrem, ke kterému se máme dostat a připomíná nám mozek i srdce zároveň, tedy rozum a cit. Zdálo se, že právě této obrazné řeči děti rozuměly.
Stejně tak složitým obrazům Miroslava Huptycha, který k výročí ilustroval benefiční kalendář. Labyrint světa a ráj srdce – Umělecký charitativní kalendář Dětí úplňku). Děti měly za úkol roztřídit obrázky na ty, které patří k labyrintu a které k ráji, a pokusit se odůvodnit, proč si to myslí a čím se skupiny liší nebo co naopak zobrazený labyrint a ráj charakterizuje. Dětská schopnost orientovat se pocity nás mile překvapila.
Pověděli jsme si více o příběhu, jak poutník bloudil ošklivým světem, kde se lidé přetvařovali, nasazovali si krásné masky, aby skryli zlou povahu. Svá povolání nevykonávali dobře, mastičkáři například vyráběli léčiva ze smradlavých splašek a v o to nazdobenějších nádobkách je potom prodávali…
Proměny obličejů jsme si dramaticky vyzkoušeli a potom nás čekala nejzábavnější část, stavba a průchod labyrintem.
Co je na světě ošklivého? Zrovna jako první odpověď padlo, že odpadky. A právě z nich jsme náš labyrint představující ošklivost světa, v které máme najít cestu, stavěli.
Hledání správného vchodu podle znamení (zdobené truhličky s hračkou hovínka uvnitř a obyčejné krabičky s oříškem), cestu a „spočinutí v ráji“ si prožil každý sám, když složil „zkoušku“. Před dveřmi se děti střídali v roli strážce, kterého má poutník přesvědčit, že jeho myšlenka patří do srdce, láskyplného prostoru. Vprostřed labyrintu pak na děti čekalo velké papírové srdce obklopené svíčkami, do kterého každý svůj nápad napsal a odnesl si na památku rolničku ve tvaru srdíčka.
Nakonec jsme se sešli nad srdcem představujícím náš ráj, přečetli jsme si jednotlivé vzkazy a popovídali o nich. Žáčci přes svůj nízký věk měli krásné hluboké nápady a celou netradičně vzdělávací hru zakončenou zpěvem koledy Narodil se Kristus Pán radostně prožívali. Možná by měl radost i Komenský…
Autor článku: Anežka Šoubová